V kolika letech obsedat (nejen) welshe?

Kdy začínat práci (nejen) s welshem? Mnoho z vás, kteří uvažují nad koupí velšského koně, se na nás obracíte s otázkou: ,,A to on je už tříletej, to už můžu začít obsedat, ne?"
A přesně této problematice budeme věnovat dnešní článek.

V České republice máme zakořeněné takové pravidlo - kůň doroste tří let, hodí se na něj sedlo a jede se.
A skáče se. A maká se. A jezdí se po závodech. A po vyjížďkách. A když je splašený, přidáme práci. A když nefunguje práce, přitvrdíme v uždění. Když jezdí s vyvrácenou hlavou, vyvážeme ho. Hotovo, šmitec, práce odvedena a kůň přiježděn, co je na tom těžkého, že?

Takoví koně si odjezdí deset roků, již v průběhu se začínají objevovat mnohé zdravotní problémy, zejména se zádama, ale to se dá přece vyřešit snadno - když chceme, aby nasvalil, svážeme mu hlavu mezi nohy. A tak to jde dál a dál, z koně vyprchá postupně jeho jiskra, jeho osobnost je znásilněna a on se s tím za ty roky neochotně smíří a slouží, dokud se mu nepropadne hřbet.

Musíme si uvědomit jednu věc, která je tak jednoduchá, že ji pochopí úplně každý - kůň nebyl stvořen k tomu, aby na něj lidé sedali. To, že na něj lidé již po staletí i přes to sedají, je druhá věc. A argumenty, že "za tu dobu se kůň vyvinul a přizpůsobil" jsou nesmyslné, pokud ctíme přirozenou evoluci. Je to za tak krátkou dobu opravdu nemožné.

Takže děláme něco, co je proti jeho přirozenosti, ale my nejsme ochotni se toho vzdát. Milujeme ježdění na koni natolik, že nás to nenechá klidnými a nejsme schopni se smířit, že na koníka nebudeme jen koukat. Tento fakt sám o sobě je v pořádku, jen cesty, které mnozí lidé volí, již s koněm v souladu nejsou.

Pojďme si tedy říct, jak se takový tříletý kůň může cítit, když jsme ho vytáhli z pastvy, začali kolem něj poskakovat se sedlem, které je pro něj na zádech naprosto nepřirozené, s podbřišníkem, který mu znemožňuje se uvolněně nadechnout. Stres a nedostatek kyslíku v mozku vyvolají paniku. Panika koně tvoří stres zase v jezdci, který koně vezme na jízdárnu a pustí ho, aby si se sedlem nějak poradil. Kůň začne šílet a vyhazovat, protože ta věc, co ho svírá, se nedá sundat, a jeho jezdec, který by měl být jeho oporou pro nejtěžší chvíle, ho v tom nechal samotného. Mezi námi, kdybych já byla ten kůň, v životě už bych člověku, co mě nechá v tom nejhorším, nevěřila.

Kůň se postupně unaví, dojdou mu síly, dojde mu dech. Zjistí, že ho sice sedlo sežrat nechce, ale ten stresový prožitek se vtiskl hluboko do jeho mysli.

Teď si uděláme další propojení.
Je obecně známo, že děti jsou tvárné. Jejich osobnost připomíná hlínu na hrnčířském kruhu, kterou rodiče a společnost tvarují do co nejpevnější a nejkrásnější vázy.
Kůň je stejný. Jako hříbě jej formuje jeho matka, jako staršího ho formuje stádo. Vlastně celý život se formuje, bojuje o svou pozici, o své místo u krmného kruhu, o své pořadí ve frontě k napajedlu.
Je nutno si uvědomit, že pokud v brzkém věku napácháme výrazné škody, bude trvat násobně dlouho, než je napravíme.
Pokud koni již jako mladému ukážeme, že člověk není tvor, kterému je dobré věřit, jen stěží jej budeme v pozdějších letech přemlouvat o opaku.

Koně jsou ve třech letech opravdu ještě děti. Mnohá plemena, jako právě welsh cob, klamou tělem, ale v hlavě jsou to teenageři, co teprve docílí dospělosti. A pokud s tím někdo nesouhlasí, že je to diskutabilní, pro ty tady mám jediné - kůň v tomto věku ještě nemá ukončené růstové zóny chrupavek. Takže je to jako mladý člověk, který si začíná sám sebe uvědomovat jako člena společnosti, ale stále ho ještě z růstu bolí záda.
,,No dobře, dobře, ale co tím chceš říct? Jaký z toho plyne výsledek?"
Nebojte, pokračujeme.

Uvedli jsme si tedy, proč na koně do tří let včetně nesedat. Teď se pobavíme o tom, kdy je teda ta vhodná chvíle.
A v této fázi bych se nejraději oprostila od jakéhokoli časového omezení. Čas je pomůcka pro nás, ne však pro koně. Kůň opravdu neřeší, že musí být do dvou měsíců připravený, aby odjel hobbíčka, ani neřeší naše ambice, že bude do konce roku dělat přeskoky.

Kůň má své vlastní vnímání času, někteří koně jsou s rozličnými úkoly vypořádaní dříve, někteří později. Každý kůň by však měl dostat svůj prostor a neměl by být námi tlačen. Je opravdu důležité, abychom si sáhli do svědomí a tento tlak nevytvářeli. A já naprosto chápu, že k tomu lidská mysl směřuje, chceme dosáhnout svých snů a cílů, ideálně co možná nejrychleji. Nicméně, jezdectví je nejen o nás, ale i o našem parťákovi. Když nám říká, že na něco ještě není připravený a potřebuje čas, měli bychom mu jej dopřát. Je to jako, když učitelka matematiky trvá na tom, aby dítě ovládalo složené zlomky, když ono samo zcela nechápe princip zlomků jednoduchých.

Pokud budeme respektovat tempo našeho koně, máme mnohem větší šanci, že těch našich snů a cílů doopravdy dosáhneme.

Dalším důležitým aspektem je práce jako taková. Výše zmíněný postup "hodim sedlo a jedu" je sice možností, ale dle našeho názoru poněkud nešťastnou.
Jako pomůcka nám může sloužit oficiální stupnice výcviku koně, kterou se řídí Knighthood of the Academic Art of Riding, ta je rozdělena do šestnácti kroků, kdy krok nula je základní horsemanship a krok šestnáct je capriola.

Pokud chceme zvolit jaksi "méně akademickou" cestu, stačí poslouchat své zvíře a ctít bezpečnost vás obou.
Sedat na koně by se dle nás mělo ve chvíli, kdy nám kůň věří, nehrozí, že nás "natře na stěnu", nehrozí, že s námi uteče a ublíží jak nám, tak sobě. Měl by se cítit klidný a bez tenze, měl by nás příjmout.
Tomu předchází práce ze země, kterou lze možno praktikovat v jakémkoli věku, pokud se nebavíme o pokročilejším svalovém posilování, jako je třeba lonžování. Lonžování jako pomůcka pro výuku jednotlivých pobídek a tvorby potřebného svalstva, aby nás kůň mohl na svém hřbetu nést, by mělo mít stejná pravidla, jako sedání. Je to velká zátěž, kůň se musí naučit nést sám sebe, a před třetím rokem je rozhodně brzo s lonžováním začínat.

Prací ze země, nebo tedy základním horsemanshipem, je vytvoření vazby s koněm, pochopit jeho podstatu, vysvětlit mu tu naši. Naučit se jeho řeči, naučit se jej číst, ukázat mu, že nám může věřit, ale zároveň dbát na to, aby k nám choval respekt. Důvěra bez respektu nebo respekt bez důvěry - každý případ je na opačné straně škály, ale míra nebezpečí je stejná, na to musíme dbát.
Pokud věříte svému koni a on vám, je ten správný čas se vydat na společnou cestu.

Nezapomeňte, že čas je proti vám pouze, pokud spěcháte.

Co tedy říci závěrem? Buďte s vaším koněm trpěliví, vrátí vám to. Respektujte jeho potřeby, jeho tělo, respektujte jeho mysl, jeho rozpoložení a potřeby, jedině tak bude vaše práce zúročena a dosáhnete toho, co chcete.

Welsh cob je pozdní plemeno, nespěchejte, poznávejte se.

Dominika Marečková